1. ZEMĚKOULE NENÍ NAFUKOVACÍ

Lidský život se stále zlepšuje ; všechny státy bohatnou a rozvíjejí průmysl - takže lze očekávat kritické znečištění životního prostředí a vyčerpání surovin i energií.
    Neodvratně - otázkou je pouze, kdy k tomu dojde ?

Neradostné perspektivy ukazuje následující Tabulka I. , prezentující nezadržitelný rozvoj bezohledné pozemské civilizace ve 3. tisíciletí :

TABULKA I.

ROK	PRŮMYSL PŘÍRŮST 3%	POČET LIDÍ NA ZEMI (Miliardy)
		(+100%)	(+50%)
2 000	1	6	6
2 100	15 x větší	12	10
2 200	230 x větší	24	15
2 300	3300 x větší	48	22
2 400	50 000x větší	96	33
2 500	700 000x větší	192	50
2 600	10 Milionkrát	384	75
2 700	140 Milionkrát	768	112
2 800	2 Miliardkrát	1 536	168
2 900	30 Miliardkrát	3 072	252
3 000	400 Miliardkrát	6 144	378

 

Počítáme-li s průměrným ekonomickým růstem 3 % ročně (to je celkem skromný odhad - například v nejlidnatější zemi světa Číně vzrůstá hospodářství dvakrát rychleji), dostaneme, že za 100 let bude celosvětová ekonomika a průmysl asi patnáctinásobně větší, nežli dnešní.
    Po dvou staletích pak už bude celkem 230kráte mohutnější, než dnes. A růst by exponenciálně pokračoval, jak udávají čísla ve druhém sloupci Tabulky I. : například v polovině tohoto tisíciletí už by světové hospodářství vzrostlo 700 000 x oproti dnešku ; a později ještě mnohem monstrózněji (viz poslední řádek tabulky) !

Analogicky poroste i přehřívání Zeměkoule, jak dokládají četné ekologické studie, nerovnováha počasí, vzrůst bouří, záplav a dalších klimatických katastrof.
    Je jasné, že něco tak gigantického naše malá planeta neunese (už pouhé odpadové teplo civilizace by ji nakonec rozpálilo do pekelného žáru ; nemluvě o exhalacích a odpadech) - a patrně za několik století zkolabuje .

Třetí sloupec Tabulky I. ukazuje růst počtu obyvatel Země za předpokladu, že se jejich počet zvýší dvakrát za 100 let. Připomeňme, že ve 20. století vzrostla pozemská populace celkem čtyřnásobně a v předcházejících staletích rostla pomaleji jen díky ustavičným válkám, hladomorům a nemocem. Ty se již podařilo podstatně omezit, takže lidstvu nic nebrání, aby se ve 3. tisíciletí vesele přemnožovalo.

Za sto let nás tedy může být již dvojnásobek, neboli 12 miliard ; za dvěstě let už 24 miliard a tak dále a tak dále. Asi za 350 let by na Zemi bylo desetkrát více lidí než nyní, v polovině 3. tisíciletí už téměř 200 miliard a na jeho konci fantastických 6 000 miliard lidí, t.j. tisíckrát více, nežli v dnešní době. To je nejenom neuvěřitelné, ale přímo nemožné : takové davy naše planeta nepojme a už dávno před rokem 3 000 se civilizace zhroutí.

Naštěstí v bohatých a vyspělých společenstvích se rozmnožování umenšuje, neboť lidé mají sofistikovanější priority. Takže tisíců miliard ubožáků, hladových jak kobylky, se snad netřeba obávati - vzrůst populace asi bude menší ; jak to ukazuje poslední sloupec Tab.I. s přírůstkem 50% za století.

Nadměrný průmysl vypouštěním skleníkových plynů a odpadního tepla způsobí katastrofální přehřátí Zeměkoule, rozšíření pouští a roztátí polárních ledovců. Hladina moří stoupne a zaplaví nejúrodnější a nejlidnatější nížiny. Světem pak budou bloudit miliardy bezdomovců a emigrantů, zvýšené ještě o stamiliony nezaměstnaných, které "vyprodukuje" automatizace a robotizace. Nastanou permanentní války o životní prostor, čistou vodu, mizející suroviny a zdroje energií.

Drtivá většina lidí bude ožebračených a bez perspektiv ; vydaných všanc zločinu a terorismu (jako oběti i pachatelé). Bohatí a mocní pak budou žít v přepychových pevnostech chráněných soukromými armádami ; samozřejmě ani ti nebudou uznávat jinou "morálku", nežli peníze a násilí...   Objeví se nová šílená a krvavá náboženská i společenská hnutí, založená na filosofii, že svět je nutné zbavit přebytečných miliard škodlivců (a samozřejmě i strojů).

Podobné i jiné katastrofické scénáře jsou ovšem běžnou rekvizitou standartní futurologie - liší se pouze odhady, kdy a jak k úpadku civilizace dojde (v každém případě určitě v průběhu tohoto tisíciletí). Snaží se tomu zabránit všelijakými projekty trvale udržitelného růstu, snižováním porodnosti a omezováním průmyslového rozvoje.

Trvale udržitelný (tedy nekonečný) růst je však nemožný , poněvadž Země má konečné množství životního prostoru, energetických zdrojů, surovin a vody .   Snižování porodnosti je nepřirozené, poněvadž každý přece chce mít potomky ; bezdětným chybí životní štěstí a výchova jediného dítěte v rodině je vždy problematická. Nízká natalita též vede ke škodlivému poklesu procenta ekonomicky aktivního obyvatelstva oproti důchodcům, které musejí živit.

A i kdyby se (za cenu drastických opatření) podařilo omezit počet obyvatel Zeměkoule a zastavit jejich přírůstek, znamenalo by to zároveň limitovat množství konzumentů a tím i odbyt. Hospodářství by začalo stagnovat, což v synergii s vyčerpáváním surovin a energie (neboli zdražováním vstupů) by následně vyvolalo tvrdý náraz ekonomiky na tyto meze, její prudký odraz dolů a nezadržitelný pád. Globalizace celosvětového hospodářství pak způsobí, že tento úpadek bude totální - v míře dosud nikdy nevídané : úplný krach civilizace...

Tento vývoj se dá očekávat za několik desetiletí a nelze mu zabránit nulovým růstem, limitováním spotřeby a výroby, ani snížením porodnosti - to jej právě zapříčiňuje. Omezování průmyslového rozvoje - nebo i spotřeby ! - vede též k narůstání nezaměstnanosti a zaostávání za konkurenty. Samozřejmě to si žádná vláda nedovolí - jinak by se stala nepopulární a v příštích volbách byla vystřídána novou, která ta omezení zase zruší.
    Ostatně všechny tyto způsoby už někdy někdo vyzkoušel - a všechny taky nakonec zkrachovaly...   Však později ukážeme, že východiskem bude cesta úplně opačným směrem (sic !).

2. "PAVOUČÍ" MĚSÍČŇANÉ  

    Jako nejbližší cíl se nabízí samozřejmě Měsíc :
Ten má podobné geologické složení jako Země, poněvadž vznikl vlastně z ní (srážkou s malou planetou). A v poslední době tam byly objeveny též zásoby vody, ovšem zmrzlé v půdě. Vzduch tam však není vůbec, takže nic nebrání bombardování povrchu meteority (na Zemi jich většina zanikne v atmosféře). A ve spojení s třicetkrát delším dnem to vede k nesnesitelným rozdílům mezi teplotami ve dne (až +150°C sluneční výhně) a v noci (-100°C kosmického mrazu).

Z těchto důvodů je život na povrchu Měsíce nemožný ; lidé tam se budou muset ukrývat v podzemních tunelech a umělých jeskyních nebo pod ochrannými kopulemi. Celý Měsíc patrně osídlit nepůjde : vytvoření dýchatelného ovzduší na něm by bylo neúnosně nákladné. A Měsíc má šestkrát menší přitažlivost než Země, takže i atmosférický tlak by tam byl nesnesitelně nízký. Ani zásoby vody nestačí na jeho úplné zavlažení, pouze pro napájení izolovaných základen.

Hlavním problémem však je lidská fyziologie, přizpůsobená pozemské přitažlivosti. V podmínkách snížené gravitace, jak dokázala dlouhodobá zkoumání kosmonautů na vesmírných stanicích, totiž dochází k odvápňování kostí a atrofii svalstva, které nemusí vyvíjet námahu na překonávání přitažlivosti. A také se celkově zhoršuje imunita a nastávají nepříjemné stavy analogické nausei.

Poněvadž Měsíc má šestinovou gravitaci, došlo by tam k postupné fyziologické degeneraci lidí : jejich kosti by se ztenčily (takže by se snadno lámaly, zvláště u starších osob), svalstvo zesláblo (velice by se zhoršila tělesná zdatnost), nemocnost vzrostla a celková pohoda poklesla. Vzhledem k tomu, že trávicí ústrojí je nastavené na obvyklý výdej energie v pozemských podmínkách (kde se vyvinulo), na Měsíci při několikanásobně menší energetické spotřebě (všechno je tam šestkrát lehčí) by docházelo k tloustnutí.

Nakonec by se obyvatelé Měsíce začali podobat pavoukům : měli by bachraté tělo a tenké, slabé ruce a nohy. Věru, kterýpak chlap by chtěl vypadat takhle neesteticky (a kterápak žena by to asi připustila) ? Přece ideálem mužství je pravý opak : štíhlé tělo a svalnaté končetiny...
    A zeslábli by tak, že pohyb na Zemi v normální přitažlivosti by pro ně byl neúnosně namáhavý.

To by se ve zvýšené míře týkalo hlavně dětí, narozených na Měsíci. Ty by se tak přizpůsobily jeho nízké gravitaci, že na Zeměkouli by se už prakticky nemohly vrátit. Jenom si zkuste představit, jak byste se cílili při šestinásobné přitažlivosti : jako byste na zádech museli neustále vláčet několikacentový batoh ! To by nevydržel ani mistr světa ve vzpírání...

Na vesmírných stanicích k této fyziologické degeneraci nedochází proto, že kosmonauti jsou vybraní chlapáci, dokonale zdraví a s železnou vojenskou kázní. Denně několik hodin namáhavě cvičí a omezují přísun kalorií podle pokynů lékaře . Ale chtějte takovou řeholi od milionů řadových občanů !

Proto na Měsíci nebude moci trvale žít obyčejná populace - zejména ne děti . Ostatně ty by se tam ani nemohly rodit kvůli silnému kosmickému záření, které má mutagenní účinky : rodily by se tam zrůdy. Na Zemi nás před kosmickým zářením chrání hustá stmosféra a především silné magnetické pole - což obojí na Měsíci (ale také na Marsu) chybí.

Neznamená to však, že náš souputník zůstane trvale pustý a prázdný : budou tam postaveny vědecké základny, těžební zařízení a výrobní komplexy (pod pancéřovými kopulemi nebo spíše pod zemí). Jejich zaměstnanci se však budou muset po několika týdnech střídat, aby nedocházelo k popsané degeneraci, a děti tam budou moci být jenom krátkodobě (v závislosti na věku), poněvadž u nich by to přizpůsobení nízké gravitaci resp.mutace proběhlo nepřijatelně rychle...

    Největší naděje na osídlení vkládají futurologové do populárního Marsu.
Ten je sice menší než Zeměkoule, avšak díky absenci oceánů je jeho povrch asi stejně veliký, jako souš na Zemi. Nepřítomnost vody bude také vážnou brzdou jeho kolonizace - jen málokomu se bude chtít stěhovat do mrazivé pouště - ale snad se jí tam dost najde v hlubinách. Zkoumáním v poslední době bylo zjištěno, že dříve (před několika miliardami let) měl Mars vody dost - doufejme tedy, že se vsákla do podzemí a nevysublimovala do vesmíru.

Větším problémem je přílišná vzdálenost Marsu od Slunce - dostává od něj dvakrát méně světla a tepla než Země, takže i výnosy případného zemědělství tam budou poloviční. Dnes je tam průměrná teplota okolo -50°C : nižší než v Antarktidě. Věčný mráz, řídká atmosféra a nepřítomnost kyslíku činí život na Marsu nemožný. Nemluvě o silném ultrafialovém a kosmickém záření, umožněném absencí husté atmosféry a magnetického pole (které chrání pozemský Život).

Atmosféru a ozónovou vrstvu chránící před UV-zářením tam snad po několika stoletích půjde vytvořit - i když patrně s nepříjemně nižším tlakem, nežli na Zemi, poněvadž Mars má poloviční přitažlivost. Jenže jak udělat marsovské magnetické pole, alespoň stejně silné jako pozemské, aby chránilo obyvatele před ozařováním z Vesmíru, nikdo neví.

A právě toto nebezpečí propagátoři osídlení Marsu neberou v úvahu : že po letech neustálého bombardování kosmickým zářením budou osídlenci natolik geneticky poškozeni, že se jim začnou rodit zrůdy , jejichž počet bude progresivně narůstat.
    Dokonce i děti zdánlivě zdravé mohou mít část buněk defektní, takže se u nich podstatně/fatálně zvýší výskyt rakoviny a neplodnosti. Nej(h)různější mutace z ozáření samozřejmě vedle lidí postihnou také zvířata i rostliny, která si tam budou obyvatelé pěstovat ; a většina tamních plodin bude geneticky poškozena (Bůh chraň jejich konzumenty!).

Před kosmickým zářením by snad šlo chránit se pobytem hluboko pod zemí v pancéřovaných krytech - jenže komu by se chtělo žít jako krtci a na povrch vylézat jen v antiradiačních skafandrech ?  Dalším opatřením by byl zákaz plození dětí na Marsu ; zrůdná zvířata i rostliny by pak musela být likvidována.   Takže na veselé skotačení dětí pod marsovskou oblohou zapomeňte ; na Mars by se stěhovali asi jenom zoufalci resignující na potomstvo, neplodní a starci.

Nebo snad se s tím budoucí lidstvo dokáže nějak vyrovnat ?   Uvažuje se o celých městech pod kopulemi (s mikroatmosférou a chráněných elektromagnetickými štíty) i sklenících uměle osvětlovaných a vytápěných. Ovšem kvůli zmíněnému kosmickému záření, nebezpečnému hlavně při plození dětí, by sídliště raději měla býti hluboko pod zemí.

Ve druhé polovině tohoto tisíciletí se dokonce předpokládá i "terraformace" Marsu : vytvoří umělé ovzduší s kyslíkem (pomocí chemie a biotechnologií), jehož skleníkový efekt také zvýší teplotu. Popřípadě se na oběžnou dráhu kolem Marsu umístí obrovská sluneční zrcadla, dodávající více světla a tepla pro biosféru.

Snad někdy koncem 3. tisíciletí by na Marsu mohly být životní podmínky pro miliony až miliardy pozemšťanů. Problémem však zůstane ohromná vzdálenost - doprava tolika osídlenců bude velice obtížná. A samozřejmě i ta fyziologická degenerace vyvolaná sníženou gravitací. Mars má sice přitažlivost pouze poloviční (oproti šestinové na Měsíci), takže se tam degenerace projeví až za několik generací. I tak to ale znamená, že obyvatelé Marsu budou mít s návštěvami Země veliké potíže (asi jako my na planetě s dvojnásobnou gravitací).

    Velikostí podobnější naší planetě je Venuše.
Bylo jí dáno jméno antické bohyně krásy a lásky, poněvadž je na pohled nejhezčí z nebeských těles a v ustavičné blízkosti Slunce. Avšak její blyštivý modrozelený jas je dán reflexí hustých mračen kyseliny sírové, která na povrch propouštějí jen tmavorudé příšeří, takže to tam vypadá jako v pekle. Tento dojem potvrzuje i kamenitá bezvodá pustina, teplota +500°C, tlak 100 atmosfér i ovzduší bez kyslíku skládající se pouze z nedýchatelného CO₂ . A z neprůhledných mračen, jimiž nikdy nepronikne jediný sluneční paprsek, prší místo vody jenom koncentrovaná kyselina sírová...

Věru, horší životní podmínky nejsou ani v samotném pekle, takže uvažovat o nějaké kolonizaci Venuše je zcela absurdní. (O životě na Venuši mohli psát nějací fantastové před sto lety, kdy ještě nebyla tato planeta vědecky prozkoumána.)

    Nejmenší planeta Merkur je dosti podobná Měsíci, takže bychom se tam setkali se stejnými problémy. Navíc ještě obrací ke Slunci stále stejnou polokouli (vlivem vázané rotace), která je tudíž zahřívána na více než 700°C, zatímco odvrácená hemisféra trpí kosmickým mrazem -150°C . K tomu je Merkur zaléván nebezpečným radioaktivním zářením příliš blízkého Slunce (zvláště při protuberancích), takže lidé tam asi nikdy nebudou moci pobývat (pouze automaty a roboty).

  Vnější planety Jupiter , Saturn a Uran jsou plynoví obři : t.j. kolem malého (však většího než Merkur), žhavého (cca 10 000 °C) jádra mají obrovskou atmosféru z jedovatých plynů bez kyslíku (statisíckrát hustší než pozemskou). Gravitaci mají mnohonásobně silnější než je na Zemi a nikde žádný pevný povrch na postavení kolonií - takže jsou ovšem zcela neperspektivní.
    Jejich měsíce jsou sice větší než ten náš, ale stejně jako on nevhodné pro osídlení (viz výše) ; navíc jsou tak daleko od Slunce, že tam vládne věčné příšeří a kosmický mráz (kromě Ió, kde zuří divoká sopečná činnost).

  A další planety jsou už tak vzdálené, temné a studené, že tam bude možno vybudovat jen malé výzkumné stanice bez lidí.

3. OBTÍŽE MEZIHVĚZDNÝCH CEST

V naší Galaxii je asi 150 miliard hvězd a jenom cca 2 % z nich má planety. Většina jsou vícenásobné systémy, kde se vlivem rušivého působení dalších členů nemohou planety utvořit. Ovšem když už se vytvoří, tak obvykle více než jedna (třeba u našeho Slunce jich je 9). Takže v Galaxii může být mezi 20 až 30 miliardami planet - avšak většina z nich jsou plynoví obři, kde lidé nemohou žít...

Menších pevných těles, podobných Zemi, je tu nicméně snad 10 miliard. Samozřejmě obíhají v různých vzdálenostech od své hvězdy, takže na většině je buď příliš horko, nebo příliš zima (jako v naší Sluneční soustavě). Také určitě mají různé velikosti, takže na některých bude nesnesitelně silná přitažlivost (i atmosférický tlak), na jiných naopak (zde by docházelo k fyziologické degeneraci lidí v "pavouky").

To potvrzují i výsledky pozorování : bylo objeveno už více než sto planet u nejbližších hvězd - jenže ani jediná nemá vhodné podmínky pro Život. Buď jsou hrozně veliké, takže případné kolonisty by jejich gravitace rozmačkala, nebo strašně blízko u svého slunce, takže kolonisté by se tam upekli. Ovšem stovka poznaných planet je nepatrným zlomkem jejich celkového počtu ; určitě se najdou tělesa podobnější Zemi.

Kolik jich asi tak v Galaxii bude ?  Zcela jistě miliony ; optimisté mohou doufat až ve 100 milionů. Z toho můžeme vypočítat jejich střední vzdálenost, jelikož víme, že průměr Galaxie je 100 000 světelných let. Dostaneme řádově 100 světelných let !

To také vysvětluje, proč jsme dosud nenašli planetu podobnou Zemi : poněvadž ta objevená tělesa jsou ve vzdálenostech pouhých pár desítek světelných let. Až rozšíříme akční rádius zkoumání nad sto světelných let, pravděpodobně budeme úspěšnější. Ovšem třeba vzít ještě v úvahu, že naše Sluneční Soustava leží na periferii Galaxie, kde jsou vzdálenosti mezi planetárními systémy větší než průměr, takže i hledané těleso bude spíše dále, než blíže těch 100 světelných let . Avšak i zlomek této astronomické vzdálenosti činí kýženou planetu prakticky nedosažitelnou : naše dnešní rakety by k ní letěly statisíce let...

Samozřejmě v budoucnu se postaví mnohem rychlejší kosmické lodě - my také dnes už nejezdíme v kočárech tažených koňmi...   Ovšem podle teorie relativity není možné překročit rychlost světla  300 000 kilometrů za sekundu. A při přibližování k této limitě dochází k ohromnému nárůstu hmoty a energie potřebné na urychlování.

Přitom se na kosmické lodi relativně zpomaluje čas, takže pro cestující se trvání cesty může hodně zkrátit (pro vnější pozorovatele však ne). To však bude zaplaceno tak enormním zvýšením energie nutné ke zrychlování, že váha paliva by musela mnohonásobně převýšit hmotnost užitečného nákladu (i kdyby bylo sebeúčinnější - třebas antihmota). A urychlovat by bylo třeba i to palivo, na což by bylo zapotřebí dalšího paliva, a na ně ještě další, atd. atd. - těžko dopočítat konce. A ještě další ohromné množství paliva na zabrzdění v cíli cesty a pak ještě dvojnásobek na zpáteční cestu (urychlení a zbrzdění) - a ovšem ještě nezbytné palivo na urychlování a zabrzďování těchto zásob paliv...

Tohle vše by bylo zapotřebí i při nerelativistických rychlostech - v každém případě by náklady na mezihvězdný let byly neúnosně gigantické (a v žádném případě by se ovšem nevyplatily).

A stejně ohromná jsou i jeho nebezpečí : nejen velká tělesa, ale i každý kamínek nebo pouhý prášek se při kosmické rychlosti stává ničivou bombou, jejíž kinetická energie (narůstající se čtvercem rychlosti) při nárazu vypálí do kosmické lodi díru jako pancéřová pěst . A při vlétnutí do nějaké mlhoviny - třeba tak nepatrné , že ji včas nezpozorují - se třením o prach či plyn uvolní tolik tepla, až hvězdolet rozžhaví, a ten může shořet jako meteor v zemském ovzduší.

I v úplně prázdném mezihvězdném prostoru se nacházejí rozptýlené atomy kosmické hmoty , sice nepozorovatelně řídké, při nesmírně rychlém letu však znatelně rozpalující a erodující příď kosmické lodi. A za mnoho desítek či stovek let cesty ji úplně zdevastují (podobně jako rychle proudící voda obrousí i tvrdou skálu).

Také by při relativistické rychlosti hvězdoletu ještě několikanásobně narostla jeho setrvačná hmotnost, což by učinilo kosmickou loď značně těžkopádnou : nebyla by schopna rychle manévrovat a vyhýbat se kolizním tělesům i mlhovinám (se všemi už popsanými katastrofálními následky) . I to relativistické zpomalení času by se projevilo samozřejmě také u všech pozorovacích přístrojů a řídicích systémů - takže než by stačily zareagovat na blížící se nebezpečí, bylo by už pozdě.

Ještě další problémy ekonomického rázu odkazují mezihvězdnou kolonizaci do říše bajek : I kdyby se někdy v budoucnosti podařilo dosáhnout subsvětelné rychlosti a relativisticky zkrátit dobu letu, stále teoreticky platí : Kolikrát se zkrátí čas, tolikanásobně musí převýšit hmotnost paliva váhu hvězdoletu (neb skoro všechno palivo se spotřebuje na relativistický nárůst hmotnosti lodi) vynásobená ještě účinností energetického zdroje.

Například při použití toho nejlepšího možného paliva - fantastické Antihmoty s účinností 100 % - by při desetinásobném relativistickém zkrácení letu kosmická loď spotřebovala na cestu tam a zpět minimálně 40x více Antihmoty, než kolik sama váží (kvůli dvojnásobnému zrychlování a brzdění) . Ba ještě mnohem více, poněvadž urychlovat je zapotřebí samozřejmě i to palivo , což samozřejmě podstatně zvýší jeho potřebu, která nakonec řádově stokrát převýší hmotnost hvězdoletu (i s posádkou, zásobami a výzkumnými přístroji).

Konkrétně na jeden mezihvězdný let by se spotřebovaly statisíce tun Antihmoty (až miliony pro veliké osidlovací lodě) - a její výroba by spotřebovala většinu zdrojů Země a vyvolala nesmírné ekonomické potíže. Všechny ostatní druhy pohonu jsou podstatně méně účinné a vyžadují tedy ještě mnohem více paliva včetně kolosálních výrobních a ekonomických obtíží.

A je třeba mít na zřeteli, že na odstranění přelidnění a přeprůmyslovění Země bude zapotřebí z ní odstěhovat desítky miliard   lidí (viz Tabulku 1.) !   Jelikož víme, že jediná cesta na podstatně bližší Mars pro několik málo kosmonautů stojí řádově stovky miliard dolarů, lze snadno spočísti cenu mezihvězdné kolonizace : Dnešní cena jediné "letenky na Mars" by činila cca 30 miliard dolarů (nebo Euro) . I kdyby se ji v budoucnosti podařilo mnohonásovně (100krát, 1000krát ?) snížit, stále by dělala mnoho milionů !
    A kolik nezaměstnaných kolonistů by bylo tak bohatých, aby se pak mohlo na Mars přestěhovat ?

Dejme tomu, že by to Země dotovala a postavila obrovské kolonizační lodě pro několik tisíc pasažérů. Na odstěhování několika miliard osídlenců by pak bylo zapotřebí asi milionu letů. Při předpokládané ceně jednoho letu té obří rakety řádově 10 - 100 miliard dolarů by do toho musela Země investovat 10 - 100 tisíc bilionů !

A to by stála pouze doprava ; náklady Terraformace by to ještě podstatně zvýšily . Kde na to pak vezme pozemská ekonomika, zavalená výše uvedenými potížemi, je ve hvězdách  (tak ať se jich na to ti fantastové letí zeptat ; aspoň nás přestanou balamutit nereálnými vizemi).

Nereálná je kolonizace jiných planet též svojí neudržitelnou zdlouhavostí : I kdyby si krizová pozemská ekonomika "utáhla opasek" a postavila třeba několik stovek těch obřích kolonizačních lodí, i tak by bylo zapotřebí několika tisíců letů celé flotily. Jelikož i cesta na nejbližší planetu Mars a zpátky pro další osídlence trvá asi rok - trvala by doprava všech řádově tisíce let !   (Nepočítaje v to ještě délku celé Terraformace.)

4. TERRAFORMACE JINÝCH PLANET?

Fantastové sice uvažují o jakýchsi nadsvětelných rychlostech, "hyperprostorových skocích", "červích dírách", "mimoprostorových tunelech", "hvězdných branách" atd... Ale to jsou nejenom podobné naivní pohádky, jako sedmimílové boty nebo létající koberce  ve středověku - nýbrž dokonce přímo podvody, neboť odporují základním fyzikálním principům : Zákonu zachování hmoty a Teorii relativity ; jejichž platnost a pravdivost byla už mnoha generacemi vědců nezvratně prokázána.

Solidní futurologie musí být založena na pravdivých vědeckých teoriích, nikoli pošetilých výmyslech polovzdělaných žvanilů (kteří moderní vědě vůbec nerozumějí). A správnost Teorie Relativity, vycházející z nepřekročitelnosti rychlosti světla , byla už nezvratně prověřena téměř stoletým pečlivým zkoumáním tisíci nejlepších mozků a dokonale ověřena rozsáhlou technickou praxí (vždyť bez ní by nefungovaly ani atomové elektrárny, ani radiové vysílání !). I všechny pokusy o její vyvrácení nebo revizi samozřejmě hanebně ztroskotaly (poněvadž Relativita je také filosoficky principiální)...

Tudíž ty vesmírné cesty nebudou tak úžasně rychlé ani zázračně snadné, jak si představují všelijací naivní pisálkové (kterým nejde o pravdu, ale o peníze a slávu).

To arci neznamená absolutní nemožnost dosažení blízkých hvězd - zcela jistě k nim bude možné poslat malé automatické sondy, ovšem zdaleka nedosahující rychlosti světla ; a bez možnosti návratu (informace sdělí zpátky na Zem rádiem). Nežli však najdou a prozkoumají planetu podobnou Zemi, uplyne pravděpodobně mnoho staletí (přece už víme, že jejich vzdálenosti budou pravděpodobně asi sto světelných let).

Tím však už nebude mít lidstvo vyhráno, ale naopak - nastanou ještě větší potíže :
Ani planetu podobnou Zemi s vhodnou velikostí, vodstvem a vzdáleností od hvězdy totiž nebude možné hned osídlit. Zcela jistě totiž bude mít nedýchatelnou atmosféru bez kyslíku - to je totiž velice reaktivní plyn, který se ochotně slučuje se vším možným. Na žádném tělese, které známe, se nevyskytuje volný kyslík, poněvadž se hned při jeho vzniku vázal do nejrůznějších sloučenin.

I kdyby se tento proces podařilo za pomoci nejvyspělejší chemie a biotechnologie až milionkrát zrychlit, stále to budou neúnosné tisíce let !  A další potíž je v tom, že když by se vyčistila část atmosféry nebo oceánu, tak větry a proudy ji hned zase promíchají s nevyčištěným zbytkem a obrátí výsledek našeho snažení vniveč (byla by to věru Sysifovská práce).

Zdánlivě snazší bude čištění půdy (třeba pomocí obřích pojízdných agregátů) - pokud si neuvědomíme, že ty jedy jsou prosáklé i v nejhlubších horninách, jeskyních a puklinách ; často v kilometrových hloubkách. A odtud pak mohou nekontrolovatelně pronikat na povrch, do vodstev i vzduchu ; při nejrůznějších geologických procesech, zemětřeseních i zemních pracích, dolování a čerpání podzemní vody.

Následující vyrobení potřebného kyslíku chemickým rozkladem hornin, elektrolýzou vody nebo činností fotosyntézujících bakterií bude sice důležitější, ale paradoxálně snadnější. I tak by však trvalo ještě další dlouhou dobu a výsledek terraformace by byl značně nespolehlivý. A co když tam nebude dusík (třeba jako na Venuši) a bude podstatně jiný atmosférický tlak, než na Zemi ?

Nemenší potíž pak způsobí zbytky čpavku a sirovodíku - sotva odstranitelné - jejichž vlivem bude nová planeta páchnout jako veřejný záchodek s uklízečkou, která je měsíc po smrti...

A tak po nějaké době (kterou domorodci potřebují k adaptaci na biochemii příchozích) vypuknou mezi novými osídlenci (kterým se ta Zemi podobná planeta kypící podivuhodným životem tolik líbila...) strašlivé nezvládnutelné epidemie nejrůznějších exotických chorob, o kterých žádný lékař do té doby nic nevěděl. A to samozřejmě zasáhne i všechny živočichy a rostliny, které si přivezou s sebou. Bakterie totiž rychle mutují a genově rekombinují, takže se snadno přizpůsobí novým organismům, které se pro ně stanou prostřeným stolem...

Část kolonistů podlehne hned na místě a zbytek se dá na panický útěk. Zpátky na Zem je však nepustí, aby tam nezavlekli ty strašlivé nemoci - budou muset zůstat ve vesmíru v karanténě, dokud se nenajdou léky nebo dokud všichni nepomřou.

A i kdyby se snad podařilo najít protilátky, nikdy - ani po dlouhé době - další osadníci nebudou mít klid, jestli odněkud z podzemních puklin či mořských hlubin se na povrch nedostanou (stavebními a důlními pracemi, zemětřeseními, horotvornými procesy nebo mořskými proudy) další neznámé kmeny choroboplodných zárodků (resp. čekajících spór), hrozící zdecimovat lidi, zvířata nebo rostliny .

          [Další rozvíjení těchto úvah je v části "SCI-FI".]

5. MOBILNÍ KOSMICKÉ OSTROVY 

Podstatnou vlastností Života je růst a zdokonalování (tím vznikl i každý z nás ze zárodečné buňky). Jestliže něco přestane růst, dojde ke stagnaci a následné degeneraci. To platí též pro celou lidskou civilizaci : její neustálý růst a zdokonalování nelze bez fatálních následků zastavit (jak o tom svědčí mnohé dějinné příklady).
    A také každý, kdo by se o to pokoušel, bude nakonec vývojem převálcován a odhozen na smetiště dějin - ať už se nazývá třeba konzervativec nebo ekolog - poněvadž by se tím stavěl proti samotné podstatě Života !

Ale ustavičný růst na Zemi je problematický, poněvadž ta není nafukovací. Někteří sice uvažují o nastěhování přemnoženého lidstva do podzemí - životě v jakýchsi ohromných mraveništích. Jenže lidé nejsou krtci ani mravenci a potřebují volné prostory, zelené krajiny, modrá vodstva i široké nebe nad hlavou. Živoření hluboko v umělých jeskyních by bylo nepřirozené, stresující a vedlo by k degeneraci lidí v troglodyty.

A plundrování planety, vyčerpávání zdrojů, znečišťování a přehřívání rostoucím průmyslem by to samozřejmě nezabránilo - i kdybychom třeba všechno skryli pod zem . Stejně by to bylo jen dočasným řešením, které by civilizační katastrofu jenom oddálilo - ty stovky miliard zbarbarštělých lidí na konci tisíciletí by ji způsobilo stejně, ať už by řádili a divočeli na povrchu nebo v podzemí ...

Však v opačném směru - na nebi - se naskýtá životního prostoru nadbytek , poněvadž Vesmír je nekonečný (o tom svědčí kosmologická teorie i astronomická pozorování). Jenže na žádném nebeském tělese nejsou pro lidi vhodné přírodní podmínky a jejich vytvoření je v dohledné době nemožné, jak jsme již ukázali. A nesmírné kosmické vzdálenosti také činí odstěhování kýženého množství kolonistů ze Země prakticky neuskutečnitelným.

A civilizovaní lidé se od primitivních troglodytů liší mimo jiné tím, že nežijí už jenom v prostorách, které se přirozeně naskýtají - jeskyně - ale dokážou si nová a lepší bydliště (domy a města) sami postavit . A lidstvo 3. tisíciletí se bude od lidí minulých dob odlišovat m.j. v tom, že už nebude žít pouze na tělese přirozeně se vyskytnuvším (Zeměkouli) ; leč dokáže si nové (a lepší) světy samo vytvořit !

Uvnitř se postaví města i krajiny, řeky a jezera, louky a lesy, vše plné zvěře, ptáků, ryb i hmyzu. V nových kosmických tělesech nebudou lidé žít stísněně a chudě jako na dnešních vesmírných stanicích, leč uprostřed ohromných botanických a zoologických zahrad.

Aby ekosystém umělého Kosmického Ostrova byl opravdu autonomní, sebeudržující a stabilní, bude muset jeho velikost býti stejná jako velikost přirozených pozemských ostrovů , t.j. mnoho tisíc kilometrů čtverečních. Taková rozloha zároveň odstraní pocit stísněnosti - aby se obyvatelé cítili jako ve volné krajině, nesmí být vidět jeho konce. Neboli rozměry NeOs(CMC) musejí být větší, než normální dohlednost, která obvykle činí 20 - 30 kilometrů.

Toto už nejsou nějaké fantazie, ale reálný projekt, který lidstvo v tomto století začne uskutečňovat - nic jiného mu totiž nezbude !
    Hlavní zdroj energie tam bude stejný jako v celém Vesmíru : termojaderná syntéza . Zpočátku, než se fúzní energetika rozvine, budou elektřinu dodávat solární panely pokrývající vnější obaly Kokonů. Pro jejich větší výkonnost se na blízkých orbitách umístí obří foliová zrcadla, soustřeďující na Kokony mohutné proudy slunečního záření (mimo atmosféru je silnější, než na zemském povrchu). Takže ekologické elektřiny, tepla i světla ze Slunce tam získají po libosti - Kosmické Unii energetická krize nehrozí.

Poněvadž Nebeské Ostrovy budou v kosmickém prostoru, nemohou být ploché jako pozemské ostrovy, nýbrž úplně uzavřené, s biosférou uvnitř. Budou mít tvar obřích elipsoidů, rotujících kolem podélné osy, aby odstředivá síla vytvořila umělou gravitaci stejnou jako na Zemi.

Na vnitřním povrchu bude vytvořena příjemná krajina a komfortní životní prostředí, nerozlišitelné od pozemského. Člověk tam si bude připadat jako v rozsáhlém údolí, jehož konce nedohlédne. Také pokračování krajiny nahoře (v nadhlavníku) bude za hranicí dohlednosti, takže nad sebou uvidí jen modrou oblohu se světlezeleným nádechem od přírody nahoře. Uprostřed (v ose) bude umělé sluníčko : veliký termojaderný reaktor, dávající světlo a teplo pro biosféru jako na Zemi.

Kosmické Ostrovy musí býti pohyblivé , aby mohly manévrovat a cestovat Vesmírem ; proto v zadním čele budou mít pohonný agregát, poháněný též termonukleárním reaktorem. A v předním čele bude přístaviště a hangáry pro kosmické lodě obstarávající dopravní spojení se Zemí a dalšími NeOs(CMC).

Schematické znázornění Nebeského Ostrova je na Obrázku 1.: Kosmický Kokon :            

.

Stavba takových monster byla ještě v minulém století nepředstavitelná ; tehdy se hlavně fantazírovalo o kolonizaci jiných planet. Však díky rychlému vědeckotechnickému pokroku v tomto tisíciletí to už možné bude - proto je zapotřebí průmyslový rozvoj nikoli omezovat, ale naopak urychlovat.

(Zpočátku ovšem se budou stavět Ostrovy podstatně menší - 100 až 1000 krát - a skromnější ; za pár století však už "dorostou" vskutku titánských rozměrů a rajských atributů.)
    Obyvatelstvo CMC se bude zabývat budováním dalších Ostrovů a zdokonalováním svého vlastního ; práce na těchto gigantických Kokonech bude vždycky dost a nezaměstnanost nehrozí.

6. KOSMICKÁ UNIE ZACHRÁNÍ ZEMI

Předpokládaný rozvoj CU ukazuje následující Tabulka II. (přibližně - při větší odvaze a schopnostech to může pokračovati rychleji) :

Druhý sloupec tabulky ukazuje narůstání množství Nebeských Ostrovů v budoucnosti a 3. sloupec pak celkový počet jejich obyvatel (= občanů Kosmické Unie). Poroste rychleji než počet CMC, poněvadž ty se budou stavět čímdál větší a obsažnější. Vidíme také, že poroste rychleji než počet lidstva na Zemi (viz Tabulku I. v 1. kapitole) - kterého tudíž bude v dalších stoletích ubývat.

Ve 24. století začne díky emigraci do Kosmické Unie počet obyvatel Zeměkoule klesat - poprvé v historii (sic!) ; problém přelidnění a nedostatku životního prostoru tak bude vyřešen. A později se do CU odstěhují už skoro všichni lidé : za 400 let může v Kosmické Unii žíti přes 99 % lidstva.

Veliký růst počtu obyvatel Kosmické Unie bude ještě více nežli stěhováním ze Země způsoben tím, že jejich osazenstvo budou tvořit především lidé mladí a aktivní, s vysokou natalitou . Podstatně vyšší nežli na Zemi, kde zůstanou hlavně starší a pasivní, kteří se už příliš nemnoží (spíše budou vymírat), takže počet pozemšťanů bude rychle klesat, čímž se odstraní zhoubné přelidnění.

Veliká množství postavených CMC sice vypadají fantasticky, ale jen potud, pokud si neuvědomíme, že v nastávajících staletích poroste ekonomika mnohem rychleji než v tom minulém. Umožní to vědeckotechnický pokrok a globalizace , která zkoordinuje celosvětové hospodářství aby nedocházelo ke krizím a recesím. Zároveň ustaví pevné bezpečnostní struktury, které zabrání zničujícím válečným konfliktům (malé lokální boje uhasí, ještě než se rozhoří).

Globalizovaný svět bez válek a krizí umožní stabilní hospodářský růst minimálně 4 % ročně : odtud pramení ta ohromná čísla ve 4. sloupci tabulky. Taková prosperita bude samozřejmě spojena s podstatným poklesem nezaměstnanosti a odstraněním bídy - kdopak by si to nepřál ?  A kterýpak stát by se k této všeobecně výhodné a univerzálně prospěšné kosmické globalizaci nepřipojil ?

Však co bude tahounem ekonomiky, co poskytne odbytiště stále rostoucí výrobě...  V minulém století to byl automobilový průmysl a vojenská výroba ; na přelomu tisíciletí se novým tahounem začala stávat výroba počítačů a informační technologie. Nyní však přebujelý automobilismus způsobuje problémy, hrozí vyčerpání ropných zdrojů a války pomalu končí. Ani computerizace a komunikace nebudou ekonomicky tak úžasně perspektivní, jak se dříve soudilo.

Nicméně ve 3. tisíciletí se rýsuje nový, ještě mohutnější ekonomický tahoun : Kosmická Unie = výstavba Nebeských Ostrovů. Tato gigantická globální korporace (nejperspektivnější v dějinách - viz předcházející tabulku) poskytne práci stovkám milionů lidí a odbytiště pro skoro všechna hospodářská odvětví. Bude oživen železářský průmysl, dodávající obrovské konstrukce a ocelové pláště CMC ; strojírenství vyrábějící jejich rozsáhlá technická zařízení ; průmysl stavebních hmot nejen pro výstavby budov, ale i tisíců kilometrů čtverečních izolačních vrstev ; atd atd - věru těžko půjde najít obor, který nebude profitovat z budování NeOs/CMC !

I nekvalifikovaní dělníci naleznou práci při vytváření umělých krajin a výsadbě nových zahrad a lesů...   Hospodářský boom se rozšíří i na ta odvětví, která s NeOs zdánlivě nemají nic společného (třeba potravinářství, turistiku, zábavu aj.), poněvadž miliony zbohatlých bývalých nezaměstnaných budou také víc utrácet za nejrůznější zboží, služby, cestování, kulturu atd.

Budování Kosmických Ostrovů není nějakým jednorázovým projektem, po jehož dokončení nastane stagnace - nýbrž nikdy nekončícím seriálem exponenciálně se rozvíjející CU. Poněvadž lidstvo se neustále rozmnožuje, potřebuje stále více nových prostor a nekonečný Vesmír mu to umožní . Kosmická expanze Homo Sapiens bude věčná (stejně jako je věčný Vesmír i sám Život) : koncem století se začnou CMC stavět u Měsíce, později v pásu asteroidů a ve 2. polovině tisíciletí lidstvo využije i materiálu na okraji Sluneční Soustavy. V dalších tisíciletích pak lidstvo exploatuje jiné hvězdné soustavy, po milionech let se rozšíří do dalších galaxií a jeho nezadržitelná expanze do Vesmíru bude pokračovat navždy bez omezení...

Kolonizace cizích planet je neefektivní, nereálná a nebezpečná, jak už bylo vysvětleno - pouze NeOs (později veliké už jako celý kontinent) poskytnou ohromná množství (viz 3. sloupec předchozí Tab.II.) výborného životního prostoru (určitě lepšího, než bude v té době na zdevastované Zeměkouli). A dokonale uzpůsobeného lidským potřebám ; což by nějaké "Terraformace" ovšem nikdy nedokázaly : hlavně přizpůsobit gravitaci, atmosférický tlak resp. odstranit sopečnou činnost, zemětřesení, bouřlivé podnebí, nedostatek vody a j...

Založení Kosmické Unie je epochální nejen v tom, že efektivně vyřeší všechny problémy lidstva a zabrání civilizační katastrofě - ale umožní také Člověku ovládnout celý Vesmír (díky mobilitě CMC).

Ale vraťme se ke Kosmické Unii : bude i jakýmsi všelidským institutem - zahrnujícím též mnohé jiné organizace usilující o záchranu přírody a civilizace - jeho programem bude výstavba NeOs a jejich správa. CU se tak stane základem státu (resp. federace) úplně nového typu : jenž bude moci neomezeně rozšiřovat své území. A jehož občany (t.j. obyvateli Kosmických Ostrovů) se posléze ve 3. tisíciletí stane většina lidstva.

Nakonec vzroste v největší stát na světě (ne na zemi) s mnoha miliardami lidí  a bude obhospodařovat všechny obrovské zdroje Sluneční Soustavy . CU také představuje hlavní naději lidstva na překonání civilizačních a ekologických krizí v příštích staletích (jak už víme), takže pochopitelně bude zajisté podporován OSN i všemi pozitivními silami světa.

CU se stane "tahounem" ekonomiky a CMC také porostou rychleji než ostatní odvětví, snad o 5 % ročně. To umožní všelidská spolupráce - žádný jednotlivý, ani nejbohatší stát by něčeho tak titánského nebyl schopen - a taky prospěch z toho bude mít celé lidstvo. Globalizace je tedy nezbytná pro kosmickou expanzi lidstva - a naopak : ta zase bude lákavou motivací pro celosvětovou spolupráci, sjednocování a globalizaci. Státy, které se připojí, zbohatnou (díky nové Ko-Ekonomice - viz část EKONOMIE), zbaví se nezaměstnanosti (díky permanentní výstavbě CMC), bídy, zločinnosti, terorismu a dalších problémů - sotvakdo tedy zůstane stranou.

Kosmická Unie je tedy s globalizací spojena kladnou zpětnou vazbou : potřebuje ji a poskytne jí motor a vyšší smysl . Žádný rozumný člověk už nebude moci této kosmické globalizaci zabraňovat - neboť ta umožní (prostřednictvím CU) zachránit celou naši planetu před katastrofickým vývojem. Nezbytnost expanze do Vesmíru tedy vezme vítr z plachet všem antiglobalizátorům a nepřátelům průmyslového pokroku - ti už nedokážou poskytnout žádnou lepší alternativu vývoje lidstva : Buďto naši potomci budou žít v Nebeských Ostrovech, nebo v pozemském pekle (popsaném 1. kapitolou)...

7. PRŮMYSL BUDE NA MĚSÍCI

První Kosmické Ostrovy (ještě dost malé a tak s menším podílem přírody) se začnou stavět na nízkých oběžných drahách u Země. A také jejich konstrukce bude prostší, bližší klasickým O´Neillovým projektům - ovšem s tím rozdílem, že každý bude mít vlastní pohonný agregát, aby mohl měnit svou oběžnou dráhu a cestovat Vesmírem. Na Zemi se budou vyrábět komponenty a v kosmu pak montovat : metoda standartně používaná při výstavbě orbitálních stanic. Obyvatelé už dokončených CMC budou pracovat na stavbě a zařizování dalších (kterých bude vždycky dost rozpracovaných).

V příštím století, kdy vzrůstající průmysl na Zeměkouli už překročí únosnou mez a budování NeOs příliš vyčerpá pozemské zdroje, se většina průmyslu přestěhuje na Měsíc - a Mobilní Ostrovy se přitom využijí jako dopravní prostředky. Naloží se nejrůznějšími stroji a roboty, načež pomocí svých pohonných agregátů změní dráhu na trajektorii k Měsíci. Poletí sice mnohem pomaleji, než kosmické lodě, avšak jejich obyvatelům to nebude vadit, poněvadž v nich budou bydlet se stejným, ba větším komfortem jako na kterémkoliv pozemském ostrově (ta cca měsíční cesta pro ně bude dovolenou).

U Měsíce pak zase změní trajektorii na nízkou orbitu, aby na něj měli co nejblíže - a začne opět práce. Nejdříve stěhování zařízení na povrch, potom budování průmyslových komplexů : elektráren, dolů, hutí, továren a dalších závodů.

Žádná města pod kopulemi nebo sídliště pod zemí se na Měsíci stavět nebudou - z mnoha důvodů, které jsme již dříve vyložili - a nikomu by se také nechtělo opustit svůj komfortní NeOs, který se stane jeho opravdovým domovem. Na svá pracoviště na Měsíci budou lidé "dojíždět" ; z blízké cislunární oběžné dráhy jim let potrvá kratší dobu, než nynější cesty do zaměstnání. Ovšem ještě častěji budou robotizovaná průmyslová zařízení řídit dálkově přímo ze svého bydliště pomocí sofistikované telekomunikační techniky.

Náš souputník má podobné složení jako Země (neboť z ní vlastně vznikl srážkou s menší planetou), takže tam bude i dost nejrůznějších surovin. Chybí tam sice fosilní paliva neboť tam nikdy nebyl Život, ale Uran pro atomové elektrárny se tam jistě najde. A voda - zdroj Vodíku pro termojaderné elektrárny a Kyslíku pro lidi - tam už byla nedávno objevena. Nic tedy nebrání, aby Měsíc převzal roli průmyslové základny po vyčerpané Zemi. Lunární průmysl bude oproti pozemskému výhodnější i v tom, že nemusí brát ohledy na životní prostředí (poněvadž na jeho povrchu nikdy nikdo žít nebude).

Do tamního vakua lze vypouštět jakékoliv jedy, do pustých kráterů se vejdou hory odpadu (i nejnebezpečnějšího) a nějaké přehřívání tomuto mrtvému tělesu ovšem nevadí (stejně jej Slunce zahřívá na více než +100°C ve dne). Aby to nebylo na očích, mohou se průmyslové zóny vybudovat na odvrácené straně Měsíce, kam není ze Země nikdy vidět.

Na Měsíci díky jeho šestkrát menší přitažlivosti bude i mnohem snadnější doprava součástí NeOs na oběžné dráhy k montáži. A díky nepřítomnosti atmosféry budou moci staveniště kroužit velmi blízko povrchu. Místo raket se mohou k dopravě používat výhodnější způsoby :

Lunární průmysl se pak bude zabývat hlavně výstavbou dalších NeOs , aby se na ně mohlo přemístit co nejvíce lidí (a dalších živáčků) z přeplněné Zeměkoule. Ovšem nebudou se tam stěhovat nějakými kosmickými loděmi - takový miliardový exodus by žádná flotila nezvládla - nýbrž naopak : jejich domovy si pro ně přiletí samy . Každý nově dokončený Ostrov se pomocí svého pohonného agregátu přesune na nízkou oběžnou dráhu k Zemi ; aby tam neletěl prázdný, může přivézt z Měsíce nějaké zboží nebo suroviny. To se pak vyloží na Zem a naloží zase potřebná pozemská biosféra i hydrosféra (vodu pro CMC poskytnout Měsíc nemůže) ; nastěhují se lidé, zvířata i rostliny ; upraví krajiny a vodstva podle přání nových obyvatel.

Při tomto stěhování nebude třeba překonávat nějaké hrozitánské astronomické dálavy, jako při nějaké kolonizaci planet dle minulé futurologie - nýbrž jen asi 200 - 300 kilometrů vzdálenosti NeOs na blízké orbitě od povrchu Země, což potrvá cca hodinu . Dál do kosmu už lidé pocestují ve svém bydlišti CMC (kde budou žíti stejně přirozeně jako uprostřed kteréhokoliv ostrova na Zemi).

Stěhování a úprava nové biosféry potrvá asi rok ; potom se zase uvedou do činnosti pohonné agregáty a gigantický létající Ostrov se odpoutá od Země a vydá do Vesmíru. Většinou se vrátí k Měsíci, kde jeho obyvatelé naleznou práci v Lunárním průmyslu a na stavbách nových KosKokonů. Některé specializované CMC, osídlené převážně vědci a dalšími zájemci, se mohou vydat na výzkumné cesty do hlubin Sluneční Soustavy - postupně se stanou oběžnicemi dalších planet nebo měsíců a jejich osazenstvo je bude zkoumat a navštěvovat.

Samozřejmě nikde nebude zřízena stálá vědecká základna - jak to plánovali futurologové minulého století - kde by se pár poustevníků dlouhé měsíce tísnilo v nepohodlí a strachu z nejrůznějších nebezpečí, zoufale čekajíc na vystřídání. Výzkumníci (kterých budou statisíce) budou plně žít se svými rodinami v domovských přepychových NeOs na blízké orbitě zkoumaného tělesa a zkoumání provádět prostřednictvím dálkově řízených robotů nebo krátkodobými návštěvami. A když s tím skončí - při tak masovém nasazení vědců to nepotrvá dlouho - pak jednoduše celý Ostrov odpluje na další štaci. Ve Sluneční Soustavě bude rozmístěno množství automatických stálých i pohyblivých průzkumných stanic, neustále vysílajících informace do komunikačních sítí CMC.

A těch několik procent zůstávajících na Zemi bude zásobováno Lunárním průmyslem, který už nebude stavět tolik NeOs - jejichž potřeba bude nasycena - takže se přeorientuje na výrobu pro pozemšťany (tím se zabrání jeho úpadku z nedostatku práce). Zboží z Měsíce (a později z pásu asteroidů) budou přivážet nověvybudované Ostrovy, které vždy na své první cestě musí zaletět k Zemi pro biosféru a především hydrosféru, poněvadž voda na Měsíci (nebo asteroidech) k tomu nestačí : v CMC budou zřízena velká jezera i malá moře.

Meziplanetární doprava tak bude vyřešena ; problémy s energií pak odstraní termojaderné reakce, které se stanou hlavním energetickým zdrojem 3. tisíciletí. Zkoumají se již více než půl století a během 20 - 30 let budou zkonstruovány první prakticky využitelné fúzní elektrárny. Lidstvo tak ovládne sílu, která v minulosti umožnila Život na Zemi (neboť je pramenem záření Slunce, bez něhož není život možný) a v budoucnosti umožní jeho rozšíření do Vesmíru (díky kosmické expanzi Člověka, pro něhož se stane pramenem energie).

Palivo pro termonukleární reaktory, Vodík (resp. Deuterium), nikdy chybět nebude, poněvadž tvoří převážnou většinu hmoty Vesmíru. Na Zemi je ho obrovské množství v oceánech a též na Měsíci byly objeveny dostatečné zásoby. (A v budoucnosti poskytne ještě mnohem více Vodíku atmosféra Jupitera a dalších plynových obrů - i v jiných planetárních soustavách později.)

8. OSÍDLENÍ SLUNEČNÍ SOUSTAVY

Dokonalý svět samozřejmě se neobejde bez dokonalých komunikací. Jejich základem bude Kosmický Internet = CosNet (CoN) - v budoucnosti stejně obvyklý a nezbytný, jako dnes elektrická síť. Spojení mezi jednotlivými NeOs budou zajišťovat laserové linky (ve Vesmíru mnohem efektivnější, než v zemské atmosféře) a kosmické retranslační stanice. Uvnitř KosKokonů pak optické sdělovací kabely a bezdrátové přístupové body.

Počítače s bezdrátovým přístupem na CosNet budou prakticky všude : v hodinkách, špercích, oděvních součástech, nejrůznějších předmětech denní potřeby a domácích spotřebičích. Perfektní zobrazovače ve stěnách i stropech, holografické projektory a brýle na virtuální realitu umožní každému vybrat si dokonalou iluzi skutečnosti podle jakéhokoliv přání . A díky webovým kamerám s vysokým rozlišením, umístěným takřka všude, nebude ani záležet na jakém místě Sluneční Soustavy kdo bydlí : může ve svém bytě v NeOs vytvořit prostředí kteréhokoliv kraje na Zemi či v kosmu.

Nikdo tedy nemusí trpět nostalgií po rodné planetě : jestli někoho znudí překrásné krajiny Nebeského Ostrova, může mít doma nebo ve speciálních holodivadlech všechno jako na Zemi : třeba divoké džungle s krvelačnými zvířaty nebo zuřící bouře a sopky se zemětřesením.

Přestěhování ze Země na NeOs tedy nebude znamenat její absolutní opuštění : vyspělé komunikační prostředky učiní všechna její místa stejně dostupná a virtuálně reálná, jako při fyzické přítomnost. KosKokony tedy budou jakousi filiálkou Země, ustavičně s ní spojenou pupeční šňůrou CosNetu ; jejich obyvatelé zůstanou stále potenciálními, virtuálními pozemšťany. Jestliže něco ze Země bude Nebešťanovi chybět - CoN mu to dodá v kvalitě nerozeznatelné od skutečnosti.

A i v daleké budoucnosti v hlubokém vesmíru , kde přímé spojení se Zemí už nebude možné, lidé budou míti tuto planetu s sebou : v gigantických databázích nespočet informací, obrazů a videoprogramů tak dokonalých, že každý bude virtuálně na Zemi jako doma a pozná ji tak dokonale, jako by byla jeho rodnou planetou (přestože už mnohým generacím budou rodištěm výhradně Nebeské Ostrovy).

Země se stane jakýmsi kotevním řetězem spojujícím celé lidstvo při kosmické expanzi , jsouc nejen jeho společnou kolébkou, nýbrž také jedinou osídlenou planetou. Kohokoli zaujme původ Člověka a Života, tomu databáze nabídnou informace o Zemi, a kdokoli zatouží vědět, jak vypadá život na planetě, dostane stejně informace o Zemi...

Sotva kdo by oproti nádhernému sídlu uprostřed překrásné krajiny plné roztomilých zvířat dal přednost žití na nějaké pusté a nevlídné planetě (patrně též s nevhodnou přitažlivostí) pod tísnivou kopulí, ustavičně hrozící rozbitím zásahem meteoritu, zemětřesením či teroristickou akcí. A bombardován škodlivým kosmickým zářením - nebo by snad bylo lepší se jako troglodyt schovávat v hlubokých podzemních umělých jeskyních ?

Nestandartní futurologie dospívá k poznání, že jiné planety zůstanou i v budoucnosti tak, jak jsou - jistě k nemalé radosti ekologů - bez nějakých rušivých a chamtivých lidských zásahů. Nanejvýš tam bude umístěno pár automatických výzkumných aparatur...

Ovšem trvale prázdné přesto nezůstanou, a za nějakou dobu se tam objeví lidí spousty !   Nebudou to však nějací osamělí masochističtí kolonisté nebo zoufalci z nepohodlných kosmických lodí, dlouhé měsíce zavření v kovových skořápkách, zalévaní kosmickým zářením a bombardovaní meteority, v neustálém strachu ze zničující srážky s nějakým tělesem (stačilo by o velikosti hrášku) nebo mnohem pravděpodobnější poruchy komplikovaných agregátů ; stresovaní stísněným prostorem a ponorkovou nemocí, znechucení recyklovaným vzduchem a vodou ("chcánkovou"), konzervovanou potravou kontaminovanou kosmickými paprsky a deptaní beztížným stavem.

Ale přijdou tam statisíce návštěvníků z gigantických Nebeských Ostrovů, oblétajících na rekreačně-poznávacích plavbách celou Sluneční Soustavu.   A nebudou bydlet v nějakých ocelových jeskyních nebo "sardinkových" planetoletech - ale v přepychových apartmánech uprostřed své nádherné přirozené domoviny, dokonale chráněni před všemi kosmickými nebezpečími, v prostředí ještě lepším než na Zemi (jak už víme).

Díky svým pohonným agregátům se mohou NeOs přesunovat na oběžné dráhy k libovolným tělesům, měsícům, planetám, kometám, asteroidům a třeba i Slunci. Výběr obyvatelé provedou na základě hlasování podsle informací z CoNetu a výzkumných sond.

Tady už doba cesty - na rozdíl od kosmických lodí - nehraje žádnou roli : přece zůstanou stále doma, neopustí svůj rodný Kokon !   Ve vesmíru je každý pohyb relativní : nezáleží na tom, jestli se NeOs přemisťuje k planetě, nebo planeta k Ostrovu. (Ostatně i my teď neustále cestujeme Vesmírem : Zeměkoule je také takovým obrovským Kosmickým Ostrovem, letícím rychlostí 30 km/sec okolo Slunce a s ním ještě osmkrát rychleji kolem Galaxie ; a ještě rychleji s celou Galaxií k Velikému Atraktoru v souhvězdí Panny...)

Život obyvatel uvnitř krajiny KosKokonu zůstane stále stejný, ať jsou na orbitě Země, či se pohybují meziplanetárním prostorem, nebo obíhají třeba kolem Jupitera. Ostrovní okolí kolem nich se nijak nemění ; pozměňuje se pouze výhled z vnějších kamer - a ten mohou prostřednictvím CoNetu přepínat na kterékoliv místo ve Sluneční Soustavě.

Po příletu dopraví návštěvníky na planetu (nebo jiné těleso) malé kosmické čluny, množství kterých bude mít každý NeOs v hangárech. Poněvadž bude na blízké orbitě (200 - 300 km nad povrchem) , potrvá cesta jen slabou hodinku (příchozí se přitom pokochají pohledem na planetu z ptačí perspektivy). Dole pak se vědci budou věnovat svým výzkumům a ostatní turistickým výpravám. Povrch už předtím důkladně prozkoumají a zmapují výzkumné sondy a observatoře Ostrova z oběžné dráhy, takže každý už bude vědět, co zajímavého navštívit.

Na větší vzdálenosti se budou přemisťovat kosmickými čluny, na menší terénními automobily s hermetickými kabinami ; ovšemže při pěších vycházkách lidé musejí mít skafandry. A večer samozřejmě zase všichni odletí domů do Kokonu, krátíce si cestu ukazováním nasnímaných záběrů. I když se vždycky najdou dobrodruzi, kterým připadne zajímavé nocovat na cizí planetě - však záhy poznají, že spaní ve skafandru je více nepříjemné, než exotické...

Po několika měsících - nebo i delší době - až všichni dosyta poznají a prozkoumají vše, co se dá, odletí NeOs zase jinam za dalšími dobrodružstvími (po demokratickém hlasování obyvatel přes Síť) . Vědci na planetě asi zanechají nějaké pozorovací automaty a na orbitě družice, které jim budou předávat informace dálkově na Ostrov. Ovšem nic trvalejšího lidstvo na planetách nevybuduje a nikdo se tam nastálo neusadí.

Nicméně později, když počet KosKokonů vzroste, se už ani na planetách dveře netrhnou : sotva jeden Kokon odletí, tak přiletí dva další. Takže nakonec se jimi budou oběžné dráhy kolem atraktivních planet přímo hemžit a po povrchu se valit davy kosmických turistů jako někde na Akropoli (až na to, že budou ve skafandrech - v budoucnu však jemných jako lyžařská kombinéza).

Skutečně tedy bude na některých planetách ustavičně pobývat i miliony lidí - stejně jako by byly trvale osídleny...   Však bude to jenom klamné zdání vyvolané nepřetržitým střídáním návštěv.

Však nebudou to nějací zbídačení pozemšťané, nýbrž superbohatí Nebešťané, a nebudou tam živořit, leč užívat si planetární exotiky a poznávat kolébku lidstva. Země se zbaví všech pozůstatků průmyslového barbarství (přestěhovaného do kosmu) a dokonale se vyčistí a zrestauruje. Všechno škaredé se zlikviduje a naopak obnoví vše krásné a významné, co kdy Člověk v průběhu věků vytvořil . Země se stane kulturním centrem a ústředním muzeem lidstva, živým a lákavým pro všechny obyvatele Nebeských Ostrovů...

9. LÉTAJÍCÍ VÝROBNÍ KOMPLEXY

Po exploataci Měsíce a vyčerpání jeho zdrojů (asi v polovině tisíciletí), se průmysl přesune ještě dál : do pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem. Tam se nalézá ohromné množství stavebního materiálu a surovin. V té době už budou technologie tak vyspělé, že kovy půjdou většinou nahradit uhlíkovými a křemíkovými kompozity, takže celé asteroidy mohou být zpracovány skoro beze zbytku. A díky jejich nicotné přitažlivosti nebudou žádné problémy s dopravou materiálu na staveniště.

Pracovat tam budou výhradně roboty ; atmosféra uvnitř bude inertní, bez kyslíku a vody, aby nedocházelo ke korozi. Lidé tam budou dojíždět pouze na inspekci (přitom si obléknou skafandry), většinou však provoz budou řídit dálkově přímo ze svých domovů ve velikých obytných NeOs . Ty pak už budou mít průměr asi 100 kilometrů a délku 400-500 km ; uvnitř s rozsáhlými, nedohlednými krajinami a moři, ničím se nelišícími od pozemských...

Kvanta potřebné vody se nebudou už získávat ze vzdálené Země, jejíž oceány by se už příliš zmenšily, ale z Jupiterova měsíce Europa, kam je to z asteroidů podstatně blíž. Celá Europa je pokryta vrstvou zmrzlé vody 100 km hlubokou ; ovšemže nikoliv čisté, ale obsahující všelijaké chemické látky (převážně jedovaté). To si vyžádá její dokonalé vyčištění : na oběžné dráze kolem Europy se postaví veliké destilační satelity ; zdrojem energie pro ně budou termojaderné reaktory.

Po vyčerpání Europy se bude voda získávat "odchytem" komet , jichž jsou ve vnějších oblastech Sluneční soustavy (v té době už pro lidstvo snadno dosažitelných) mraky . Jupiter a po něm Saturn zase poslouží jako gigantické zdroje Vodíku pro všechny fúzní elektrárny Sluneční soustavy ; nedostatek energie už nebude limitem pokroku .

Hospodářský růst se nicméně v polovině tisíciletí začne zpomalovat, neboť všechny potřeby lidstva budou už nasyceny   (kosmická expanze přinese konečně Zlatý Věk - toť diametrální rozdíl oproti staré futurologii) . I tak ovšem zpracují MPK postupně všechny asteroidy a plevelná tělesa uvnitř Sluneční Soustavy ; možná i včetně některých měsíčků. (Hlavní měsíce v čele s naším, stejně jako krásný Saturnův prstenec, ponechají z esteticko-ekologických důvodů nedotčeny.)

Tím také bude Země zbavena nebezpečí katastrofických srážek (impaktů) : MPK pochytají a zkonzumují (spotřebují jakožto suroviny) všechna hrozivá tělesa. Lidstvo se už nemusí obávat, že je čeká osud Dinosaurů, zdecimovaných dopadem obrovského asteroidu...

Poté se vlna civilizační expanze rozlije do vnějších oblastí Sluneční Soustavy, kde v Kuiperově pásu a Oortově oblaku se nalézá ohromné množství malých těles. Ta poskytnou lidstvu materiální zdroje na další tisíce, možná statisíce, roků. A miliardy tamních komet dají dostatek vody pro miliony nových NeOs.

Budoucí kosmická doprava asi využije termojaderné fúze, což je nejmocnější energetický zdroj v přírodě. Už skoro před 100 lety se zjistilo, že "pohání" naše Slunce i všechny ostatní hvězdy, a před 50 lety ji dokonce dokázal uměle uskutečnit i Člověk : ve Vodíkové bombě. Ale s jejím řízeným ovládáním jsou dodnes problémy - nikdo však nepochybuje, že v polovině tohoto století se termonukleární reaktor stane skutečností.

V jeho aktivní zóně se slučují atomová jádra Vodíku a Deuteria (těžkého Vodíku) na Hélium při teplotě mnoha milionů stupňů. A jestliže se dovnitř vstříkne jakákoliv látka, ihned se změní ve vysokoteplotní plazma, směs holých atomových jader a volných elektronů. Zavede-li se pak do pohonné trysky, vyrazí ven jako žhavý proud ohromné rychlosti - mnohem mocnější, než jakýkoliv dnes používaný pohon. Plazma, poněvadž je tvořené elektricky nabitými částicemi, také lze velmi snadno ovládat, fokusovat a směrovat elektromagnetickým polem.

S plazmovými motory se začíná experimentovat už dnes ; jenže nyní je možno používat pouze nízkoteplotního plazmatu, který dává velmi slabý tah (zdrojem energie je jenom elektrický generátor). Až budou k dispozici termojaderné reaktory, vytvářející vysokoteplotní plazma, dokážou následně vyvinout obrovskou reaktivní sílu, schopnou urychlit i Nebeský Ostrov na kosmickou rychlost.

Další výhodou je, že jako pohonné medium se dá použít prakticky cokoliv : ne drahé, nebezpečné a neekologické raketové palivo, ale třeba docela obyčejnou vodu. Též i vodu znečištěnou ; vlastně jakýkoliv odpad, i jedovatý nebo radioaktivní - všechno ty miliony stupňů v termonukleárním reaktoru změní ve stejné plazma (lišící se pouze náboji některých jader).

Takže v budoucnosti se odpady vlastně stanou "palivem" pro pohonné agregáty (takový takřka zázrak dokážou Nebešťané !). Z Ostrovů se odpad nebude vyhazovat do vesmíru, ale schraňovat v palivových žumpách, aby posloužil jako medium pro termojaderný plazmový pohon. Přitom se zároveň mnohamilionovou teplotou dokonale spálí a dekontaminuje : i z nejhorších svinstev se stane neškodná směs atomových jader a elektronů.

Pro mezihvězdné cesty tedy není třeba vymýšlet nějaké fantastické nesmysly (kterými se hemží braková Sci-Fi), ale stačí rozumně využít fyzikální principy již známé - a reálné . Zdroj termonukleární energie - Vodík - je nejrozšířenějším prvkem Vesmíru a dokonce i v mezihvězdném prostoru jsou rozptýlené jeho atomy, které snad bude možno cestou sbírat.

Ve 22. století pak mohou automatické sondy prozkoumat soustavy nejbližších sluncí a výsledky sdělí nazpět laserem ; za pár set let už budeme znát detailní informace o všech sousedních hvězdách. Kosmické lodě s lidskou posádkou tam však nepoletí kvůli téměř nepřekonatelným problémům, o nichž jsme už hovořili. I kdyby se astronautům nějakou málo pravděpodobnou shodou šťastných okolností podařilo přežít všechna vesmírná nebezpečí, dorazili by k cíli jako zubožení starci, prolezlí všemožnými nemocemi a hledající u cizích hvězd už jen místa pro svoje hroby...

10. ROJENÍ KOSMICKÝCH KOKONŮ

Každý ví, že na dlouhou a nebezpečnou cestu se nevydává osamělý poutník, ale veliká, dobře vybavená výprava. A na tu nejdelší a nejnebezpečnější cestu ke hvězdám by se měl vydat nějaký osamělý a poměrně málo vybavený astroplán ?  Taková hloupost mohla napadnout jenom fantasty a futurology minulého století (ostatně ani ti svoje prorokování snad ani nemysleli vážně, leč jako prostředek získávání peněz a slávy).

Ovšem osidlovat nebudou žádné cizí planety, kterých je v kosmu poskrovnu a jejichž problematická úprava pro život by trvala mnoho staletí - nýbrž (samozřejmě!) nové NeOs, které si tam postaví . Mimozemské planety budou kosmickým lidem k ničemu (lépe průmyslově využitelné jsou asteroidy a komety) ; proto vůbec nezáleží, jestli je u cizích sluncí naleznou nebo ne.

Takže hledání nějakých jiných planet, které se stalo módou v minulém století, je zcela zbytečné (a pošetilé asi jako hledání svatého grálu)...   Dobyvatelé vesmíru budou potřebovat pouze zdroje surovin pro svůj průmysl a Vodíku na výrobu energie (a toho je všude dost). A u každé hvězdy se motá množství nejrůznějšího materiálu : když tam nejsou planety, tak asteroidy a komety ; v nejhorším případě alespoň prach a plyn (které také dokážou pochytat).

Průměrné vzdálenosti mezi hvězdami jsou několik světelných let, což pro Kosmický Roj není nepřekonatelná překážka. I když cesta potrvá třeba desítky let, jeho obyvatelů se to nedotkne (samozřejmě žádný blázen se nenechá zmrazit). Budou tam žít stejně doma, jako třeba na orbitě Země nebo jinde ve Sluneční Soustavě : uvnitř KosKokonu je to stejné, ať se nachází kdekoliv nebo letí kamkoliv (holografie a virtuální realita umožní vytvořit jakékoliv prostředí)...

Nastane jediný rozdíl : potřebné suroviny a Vodík nezískají z okolních kosmických těles, jako v planetárních soustavách, ale povezou s sebou v obřích nákladních lodích (a mohou je také získávat v mezihvězdných prostorách, které nejsou všude úplně prázdné).

Můžeme vypočítat dobu cesty k několika nejbližším hvězdám : v prvé řadě k Proximě Centauri, která je se svou vzdáleností 4,2 světelných let naší nejbližší hvězdnou sousedkou. Jen o něco dále (4,5 světelných let) se nalézá Alfa Centauri, která je velmi podobná našemu Slunci. Šest světelných let daleko je Barnardova hvězda a 10 světelných let pak Sirius.

  Zaokrouhlené hodnoty cestovních časů v rocích udává následující Tabulka III.:

TABULKA III.: DOBA CESTY (roky)

ZRYCHLENÍ		VZDÁLENOST (světelných let)
g	m/s2	4,2	4,5	6	10
0,01	0,1	41,1	42,5	49,1	63,4
0,02	0,2	29	30	34,7	44,8
0,05	0,5	18,4	19	22	28,4
0,1	1	13	13,4	15,5	20
HVĚZDA		Proxima	Alfa Cent.	Barnard	Sirius

 

V tabulce nikde nenajdeme rychlost kosmických dopravních prostředků - a to proto, že tato veličina bude ve skutečnosti u budoucích mezihvězdných cest - na rozdíl od představ z minulého století - naprosto nedůležitá !   Dokonce ji ani nelze definovat, protože se v průběhu cesty ustavičně mění . Pohonné aparáty CMC totiž budou neustále v činnosti, ustavičně Kokony zrychlujíce až do půli cesty.

Tam se NeOs otočí o 180°, takže potom poletí pohonnou jednotkou napřed a její činnost je bude naopak zbržďovat : až do konce cesty, kde jejich rychlost klesne k nule . Maximální rychlostí tak CMC poletí pouze krátký úsek v polovině cesty  a dobu letu proto nepůjde vypočítat podle jednoduchého vztahu : délka dělená rychlostí.

Určující pro mezihvězdné cesty bude zrychlení : je dáno výkonem (tahem) pohonných agregátů a cestovatelé ho budou udržovat stále ma maximu, aby co nejvíce urychlili cestu. Díky termonukleárnímu pohonu už nebudou muset šetřit palivem jako dnešní dopravní prostředky : fúzní reaktory CMC budou potřebovat jen Vodík, který je nejhojnějším prvkem Vesmíru a Roj ho poveze ohromné zásoby v kryogenických dopravních lodích.

Také v hydrosféře Ostrovů ho budou ohromné zásoby a v okolním prostoru ještě mnohem více (stačí ho ionizovat zářením a poté zachycovat elektrickým polem) . A tak se pohonné jednotky NeOs nikdy nezastaví ; to bude nutné i proto, že i při sebevyšším výkonu dokáží udělit jejich obrovské mase pouze malé zrychlení (několik procent zemského gravitačního zrychlení g ).

V prvním sloupci tabulky jsou uvedeny různé možné hodnoty zrychlení ve vztažných jednotkách g = 9,81 m/s² , ve druhém zrychlení ve standartních fyzikálních jednotkách. Dobu cesty pak vypočítáme ze vzorce pro závislost dráhy na čase při konstantním zrychlení . Dostaneme, že stálé zrychlení 1% zemské gravitace (kterého si obyvatelé ani nevšimnou) umožní dosáhnout nejbližší Proximu za 41 let a Sirius za 63 let . Při desetinásobném zrychlení (v předposledním řádku tabulky) však cesta nepotrvá desetkrát kratší dobu, ale druhou odmocninu z deseti, t.j. 13 let k Proximě a 20 let k Siriovi.

Ještě více zkrátit cestování asi nepůjde : jednak by to vyžadovalo příliš gigantický výkon pohonných agregátů, jednak by podélné (ve směru osy) zrychlení větší než desetina zemské gravitace mohlo negativně působit na konstrukce v CMC i jejich biosféru. Vody i vzduch by se nahrnuly k zadní části Ostrovů a lidé by chodili i rostliny rostly trochu zešikma.

11. PLANETY NEBUDOU POTŘEBA 

Nákladní hvězdolety se zásobami surovin a Vodíku spolu s množstvím mobilních průmyslových komplexů a dalšími zařízeními se rozmístí na okrajích Roje, aby tak chránily veliké obytné NeOs uvnitř (se zvláště zesíleným ochranným pancířem a výkonnějším pohonem). Vpředu poletí několik speciálních automatických lodí, které budou silnými elektrickými výboji a zářením ionizovat mezihvězdný plyn a prach - jakýsi zářivý chochol na špici - aby jej poté elektrostatickými sběrači zachycovaly a shromažďovaly do zásobníků.

Tím jednak vyčistí cestu Roji - neboť plyn a prach při obrovské rychlosti by rozžhavoval a obrušoval čelní pancíře NeOs - a zároveň získají množství Vodíku a dalších potřebných surovin. Roj bude obklopen i dalšími ochrannými zařízeními, vytvářejícími silná elektromagnetická pole, která budou odklánět částice kosmického záření, v mezihvězdném prostoru zvláště nebezpečného ; nahradí tak funkci magnetosféry Země.

Všechny agregáty samozřejmě budou napájeny termojadernými reaktory a průběžně kontrolovány obyvateli NeOs. Ovšem jejich životnost bude - zvláště u lodí v předvoji - dosti nízká ; to však nevadí, poněvadž mobilní průmyslové komplexy budou neustále vyrábět další a další. Staré opotřebené pak po zešrotování a recyklaci poslouží jako zdroj surovin ; stejně se budou udržovat a obnovovat všechny NeOs. Materiálu bude mít Roj dost v zásobnících a hodně jej nasbírá i cestou...

A mimo jiné též kontrolou a údržbou nepřetržitě běžících pohonných agregátů, které se proto brzy opotřebují a budou nahrazovány novými. Zdokonalování a vývoj stále lepších pohonů bude tvořit hlavní náplň práce vědců a techniků ; ani během cestování tedy nezaměstnanost nehrozí. Za mnoho let cesty se může pohon CMC tak zlepšit, že k cíli nakonec Roj dorazí o hodně rychleji, než když se vydával na cestu.

Zvláště vítaná (sic!) budou větší kosmická tělesa, s nimiž se potká. Z hlediska staré futurologie představují ohrožení a hvězdoplavci je mají likvidovat nebo se jim vyhýbat. Však pro Kosmické Roje se naopak stanou užitečným zdrojem surovin, který potřebují získat (jejich vyspělé technologie už dokážou vyrobit použitelné materiály z prakticky jakýchkoliv látek). Lov na asteroidy nebo komety bude atraktivní zábavou zvláště pro mladé Nebešťany : v rychlých kosmických bojových člunech budou kořist pronásledovat a ostřelovat lasery nebo raketami, aby zmírnili její rychlost a změnili dráhu tak, aby mohla být zachycena velkými transportéry a dopravena do zásobáren surovin.

Zásah laseru, nebo jiné částicové zbraně, totiž odpaří trochu materiálu z povrchu tělesa a vytrysknuvší žhavé plyny udělí reaktivní silou tělesu malý impuls - jakýsi kopanec - který pozmění jeho rychlost a dráhu. Při delším ostřelování pak už nabudou změny kýžené velikosti . Stejně tak výbuch rakety (zvláště atomové) blízko povrchu vytvoří žhavý kráter a plyny z něj tryskající zapůsobí jako raketový motor ; sice jen krátkodobě, ale zato mohutně : kopanec bude velmi silný.

Taktiku "lovení místo odhánění" umožní veliké množství automatických průzkumných sond, létajících kolem Roje a propátrávajících svými radary prostor do ohromných vzdáleností. To dovolí zjistit každé těleso už několik dní před setkáním a zorganizovat hon. Lovci budou jako stíhači ve válce : svou rychlostí a šikovností ručí za to, aby žádná kosmická bomba nezasáhla některý Ostrov . Ovšem takový případ je extrémně nepravděpodobný vzhledem k tomu, že CMC mohou operativně změnit své dráhy, aby se nebezpečnému impaktu vyhnuly.

Při setkání s tělesem natolik velkým, že není možné či potřebné se jej zmocnit, se celý Roj tak přeskupí, aby v něm vznikl otvor (tunel), kterým těleso beze škody volně proletí.   (Případné neštěstí samozřejmě minimalizuje okamžitá pomoc ostatních členů Roje - také proto jich je tolik.)

Strategie Rojení samozřejmě není originální ; příroda ji objevila už před stamiliony let u včel a jiného sociálního hmyzu. A za tu dlouhou dobu všemožného důkladného prověřování se výborně osvědčila : sociální hmyz je nejúspěšnějším a nejrozšířenějším druhem na Zemi. Analogicky se dá očekávat, že Kosmickým Rojením se také lidstvo úspěšně rozšíří po celém Vesmíru a ovládne i hvězdy (jak dále uvidíme).

Nezůstane totiž vázáno pouze na planety - které jsou jenom hvězdnými vazaly, připoutány k nim gravitací a závislé na jejich záření. A i když se k nim jejich hvězdný pán ve zřídkavých případech chová milostivě (a dovolí tam podmínky vhodné pro život), je to jen dočasné : vždycky po několika miliardách let hvězda vybuchne a své planety zničí. Tento konec je neodvratný : vyplývá z důkladně ověřené teorie hvězdného vývoje a mnohokráte byl už pozorován : ve vesmíru hvězdy vybuchují jakožto novy a supernovy takřka co chvíli.

Však našim vyspělým potomkům nebude neodvratný zánik planet vůbec vadit : nebudou žít na těchto problémových tělesech, ale na mobilních Nebeských Ostrovech, se kterými vždy včas odletí do bezpečí . Výbuchy hvězd totiž lze předvídat už tisíce let předem : ohlašují se dlouhým obdobím nestability, kdy končící hvězda chaoticky mění své záření a očividně se nafukuje.

Jestli se tak nápadně začne chovat slunce, v jehož soustavě právě pobývá nějaký roj NeOs, budou mít jeho obyvatelé dost a dost času, aby tam ještě posbírali co nejvíce užitečných materiálů včetně Vodíku a poté se odstěhovali k dalším, stabilnějším hvězdám...

Aleš Alex Borek